DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
7)Continental Liglet - Francie

Pondělí 16.8.2010

Pomalu se připravujeme na zítřejší odjezd do Francie, kde bude Péťa se Skipem a Tomáš s Obelixem reprezentovat Českou republiku na ME. Máme to z domova cca 1500 km, takže vyražíme zítra ráno, máme v plánu, že přespíme ještě na německých hranicích a další den pomastíme přes Francii až na místo. Francouzky ani anglicky neumíme žádný z nás, takže to bude dobrý adrenalin. Karavan je skoro naložen, doma na lednici nám visí ještě velký arch co nesmíme doma zapomenout. Nyní peču zdravý bůček, to abychom neumřeli hladem a aby toho nebylo málo, Péťa ještě dodělává před naším domem pevný zděný plot, protože dnes v noci se k nám opět valila voda, takže abychom mohli odjet v klidu.

 Úterý 17.8.2010

Nakonec jsme vyrazili až v jednu hodinu odpolední, prší a prší, stěrače nestíhají, tak to bude příjemná cesta. Ale šlo to, jen Skipovo venčení jsme omezili, abychom nepromokli, lepší se jede, když není vedro, utěšovali jsme se. Frčíme po dálnici, stěrače běží na největší rychlost, není skoro vidět na cestu, když tu náhle v našem prostředním pruhu velikánská krabice, Naštěstí bylo poloprázdno, takže Péťa se stačil vyhnout, asi by to bylo velmi nepříjemné. Dohodli jsme se, že pojedem až k hranicím s Francií, tam najdem parkoviště, kde přespíme. Jedeme šedesát kilometrů a nikde žádné parkoviště, jedno, co jsme našli bylo plné. Někde mimo by se mi moc spát nechtělo, asi bych se bála, stát se může cokoliv .. takže pokračujem dál, ale pak už únavou to nejde, raději jsme sjeli z dálnice a našli si opuštěné místo, kdesi u letiště, nikde nikdo, jen jakýsi autobazar tam svítil, tak nejsme mimo civilizaci, a tam jsme zaparkovali. Přestalo pršet a Skip byl šťastný, že může běhat.


Středa 18.8.2010

Byla jsem tuze ráda, že je už ráno, měla jsem dost divoký sny, jako že nás přišli zkontrolovat falešný policajti a okradli nás...... Letadla mezitím odlétaly a přilétaly, ale neviděli jsme ani jedno, byly jsme schováni za stromy. Přišla se na nás podívat liška, koukala na nás z pěti metrů. Bylo něco po sedmé, začalo pršet a my vyrazili dál směrem Francie. Těšila jsem se moc na tuto zemi, neb jsem tu v životě nebyla a těšila jsem se i na Paříž, že konečně uvidím tu slavnou věžičku. Ale nakonec jsme se rozhodli, že pojedem neplacené úseky a udělali jsme asi dobře, sice jsme nejeli přes zmiňovanou Paříž, zato jsme viděli více měst a vesnic. Nijak moc mě tato země nezaujala, připadalo mi to jako u nás : nedosekané meze, polorozpadlá stavení a spousty kočovních lidí. O to víc se mi líbily okenice a dlouhá, úzká okna. Co mě překvapilo, že po několika kilometrech byla vždy malá odpočívadla, značená jako parkoviště, hnedle u silnice a bylo jich tam nespočetně, takže nebyl problém kdekoliv zastavit. Těchto parkovišť jsme několikrát využili, protože za nima byla pole, takže i Skip se mohl krásně proběhnout a protáhnout, zatímco jsme pili kafe nebo svačili. Někdy kolem druhé hodiny přestalo pršet a cesta se nám rychle zkracovala, takže za pár hodin jsme byli v kempu. Je to divné, ale ani Francouzi nám nerozumněli, stejně jako my jim, ale stačilo říct kouzelné slovo „Czech republic“ a už jsme dostali propozice, vstupenky a bylo nám ukázáno místo, kde zakempujem. Měli to dobře připravený, každá zastupující země měla přidělenou svoji elektrickou zásuvku, tím odpadlo spousty starostí. Takže už víme, kde budeme bydlet, kde máme proud, tak jsme šli na procházku se Skipem, aby mohl běhat a čůrat, jak se mu zachce, dostal vodu, krmení a byl spokojený. Méně už my. Naše zásuvka nešla. Všichni svítili, jen my nee, Francouzi dělali co mohli, kroutili hlavama, jak je to možný, kde že je problém .. No, kde by byl, u nás určitě ne, pak nakonec přišli se svými prodlužováky a ukázali nám, že opravdu chyba není na jejich přijímači . Nám nezbývalo, než sklopit hlavy a předělat naše zásuvky, protože tam byl ten problém – špatný kontakt. Ale problémy jsou od toho, aby se řešili a už jsou vyřešeny a my SVÍTÍME !!!! „ .. byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud ...“ Unaveni po celodenním cestování jsme usnuli jak miminka a já v noci ani nezaregistrovala, že kolem druhé hodiny ranní dojel Tom.


Čtvrtek 19.8.2010

Probudili jsme se do slunečného dne, mraky kamsi odešly. Na společné české snídani jsme dostali od Tomáše každý řízek, ba i černou buchtu, jejíž recept je stále tajný. Kluci šli na veterinární přejímku a já mezitím poklidila. Pak jsme se šli mrknout na trať – a tady bude asi veliký problém, protože ovečky nebyly od startovacího kolíku vůbec vidět – byly schovány v dolíku. Navíc terén byl dost členitý, takže pejskové budou muset dostat ovečky i přes různé vyvýšené břehy, ojoj. Uvařili jsme si oběd a pak už jsme jen koukali na dnešní závodící. Mnoho pejsků mělo starosti, ne a ne najít ty prokleté ovce, ale bylo vidět, že tuto situaci znají a nechali se ( někteří lépe, někteří už méně ) napískat až tam, kam měli dojít – k ovečkám. Kluci začali předlouhou diskusi, kterýmže směrem je lepší psa poslat, ale stejně nic nevymysleli, jen o to víc byli zadumanější. Nakonec si odsouhlasili stejný směr a budou doufat, že to klapne.


Pátek 20.8.2010

Naši reprezentanti měli asi krušnou noc, moc toho nenaspali, i v noci přemýšleli, jak to vyšmoulit, aby to proběhlo hladce a aby Skip a Obelix našli svých pět oveček. Nebe bylo bez mráčku, proto jsme se rozhodli, že pojedem na celodenní výlet k moři a to i proto, aby kluci na chvíli vypnuli. Pejskové jeli samozřejmě s námi. Po cestě jsme probírali, že jsme asi dost ujetý – jet 1500 km pro 15 minut slávy ( nebo ostudy ? ), vše na svoje náklady a dnes znovu absolvujem tříhodinovou cestu za relaxem, no nevím, nevím. Ale ať tak, nebo onak, byl to moc krásný den. Cestou jsme se stavěli na trhu, kde se prodávalo vše možné i nemožné – různé mořské potvory, masa, chleba, víno ….. bylo toho moc. Tak zpátky do auta a pokračujem za vodou. Už jsme byli u cíle a najednou šílená kolona, popojet, zastavit, popojet .. Dostali jsme se totiž na nájezd mostu, který vedl na ostrov, kam jsme ale nechtěli, takže jsme se museli dostat z dálnice přes tři pruhy doprava, nakonec jsme vyjeli a to i díky velké ohleduplnosti místních řidičů, kteří nás ochotně pouštěli. Poprvé v životě jsem viděla oceán, stejně jako Skip. Skip vodu miluje a hned taky hurá do ní. Byl zrovna příliv a Skip, který mastil do vody se najednou lekl vlny, která se rozběhla proti němu, bylo kouzelný ho pozorovat, jak zápasí s tím neznámým, co mu brání v přístupu do vody. Nakonec vyhrál, napil se, odfrknul a už se koupal. Pak bylo těžké ho z vody dostat, ale měli jsme strach, aby mu něco nebylo, protože stále pil tu slanou mořskou vodu. Příliv přibýval docela rychle a nám už to po pár hodinách taky stačilo, tak jsme popojeli do centra města, kde jsme si došli na večeři do útulné restaurace. Na stole nechyběl chléb a voda, Péťa si dal lososa, Tom jehněčí žebírka na roštu a já měla kachní prsa taky na roštu. Každý dostal ke své porci omáčku v malém kelímku a omáčky byly výborné, mě kachní prsa připadala bez chuti, ale s omáčkou to bylo jedlé. Chtěla jsem moc ochutnat francouzkou kuchyni, tak jsem jí měla. Ještě jsme se mrkli po přístavu – měli tam výbornou zmrzlinu - a zas nás čekala tříhodinová cesta do kempu. Po deváté večer jsme tu byli a v myšlenkách jsme se vraceli k dnešnímu krásnému dni. Jen Skip měl pořádnou srajdu .. a to jsme mu říkali, ať tu vodu nepije, no nedal si říci .. hlavně, aby mu nic nebylo a byl fit.


Sobota 21.8.2010

Nastal den „D“. Skip byl naštestí v pořádku, zato kluci byli stále méně hovorní, ale byli stateční a pozorovali své zahraniční kolegy, jak se trápí na trati, ale jo,docela to s nimi šlo. Jen jak se začal přibližovat start č. 66 ( Péťa a Skip ), nálada houstla. Péťa si neustále říkal, že Skip tady ještě nemá být, že je příliš mladý a nevyzrálý – mimochodem – Skip byl nejmladším účastníkem. Startoval závodník č.65 a Péťa se Skipem se šel schovat do zástěny, to aby pejsek neviděl, kam odchází ovce po závodu. Popřáli jsme jim štěstí a doufali, moc jsme doufali a přáli, že to klapne, že dojdou. A už jsou u kolíku, Skip je správně nasměrován, ba i kouká správným směrem a vyráží, běží skvěle, pojednou se začne rozhlížet, to jak hledá ovce a Péťa mu potvrdí, že běží správně, ale Skip se začíná vracet, ou,ou. „ Ne, Skipe báááj, vypadni bááj“, ale Skip hledá a nereaguje, sice se snaží porozumnět povelům, ale je čím dál tím víc zmatenější a začíná se vracet ke košáru, kde so ozývají ukryté předcházející ovce. „ Skipe, né, lehni, rozhlídni se a běž ..“ Oba dva dělají co můžou, Skip se už zoufale otáčí na Péťu, kudy že má tedy běžet a pak konečně pochopí a běží, běží si pro svoje stádečko. Tak a mají vyhráno, teď, když už Skip vyzvedl ovce, bude to snadné, trať určitě projdou.. Skip byl ale dost vyčerpán, takže hnal ovce hlava nehlava, minuli branku ( a to mi něco připomíná ), a Skip hnal tak vehementně, že jedna z ovcí neunesla tlak a prostě se trhla a běžela pryč, Skip za ní, ale bylo to marné, bylo to marné. Péťa chtěl zbývající ovce přivést k té opuštěné, ale protože viděl, že Skip toho má dost, raději vzdal, a to bylo uznáno potleskem. Takže příště, jestli ještě nějaké bude ..            Tome, je to na Tobě. Tomáš to měl krásně připravený, už stál u kolíku a teprve mu přiváděli ovce, takže Ob celou dobu věděl, kterým směrem poběží. Tak to je super, aspoň jeden dojde. Obelix byl vypuštěn, to musí přeci klapnout, vždyť to zná. Je to až s podivem, a to nás všechny velmi překvapilo, Ob netušil, kam se mu ovce schovaly a taky hledal, hledal, ale nenašel. Tomáš pískal, snažil se ho nasměrovat, ale Ob to nepobral, tak to vzdali. Byli jsme všichni přesvědčený, že když viděl ovce kam jdou, že nebude žádný problém, ale bylo to hodně těžký .. .. V Českém táboře byla smutná nálada, všechny nás to moc mrzelo.

Ještěže byla před námi galavečeře, tam se přijde na jiné myšlenky, snad. Těšila jsem se na francouzké speciality a byla natěšená. Na stole láhev červeného vína – to vypadá velmi slibně – po chvíli začali nosit šampus, každému nalili na přípitek, další přinášeli jejich dobré slané listové těsto s různýma náplněma, pak jsme dostali chleba, víno se neustále dolévalo, dostali jsme na talíř tři druhy výborných paštik. Jako dezert podávali zmrzlinu polévanou slivovicí, brr něco strašného, ale kluci si to pochvalovali. Tak teď určitě příjde jako hlavní chod něco ještě lepšího, těšili jsme se. A to už nás posílají pro porce, pro kterou si již každý musel dojít sám. Dostali jsme kus rožněného skopového masa, fazole s mrkví a ještě k tomu zelené vařené teplé lusky. Pro mne ta nejhorší kombinace, která může být. Spíš jsem očekávala dary moře, ale byla jsem statečná a snažila se danou porci sníst, ale nešlo to, i to maso nebylo to pravé, ale ochutnala jsem.

Někdy v noci začalo foukat, tábor se začal probouzet a každý šel zadělávat stany a okna u karavanů, protože vše bylo otevřené, přes den i v noci bylo strašné vedro. Pak asi za dvě hodiny přišla bouřka, duněla a práskala dost, no a začalo pršet.


Neděle 22.8.2010

A prší v jednom kuse, i bouřka se vrátila. Chudáci finalisté, letos si to užívají – semifinále za strašného vedra, finále za bouřky. Venku je černočerná tma, blesk za bleskem, ale ovcím i psům se muselo značně ulevit, ochladilo se. Dnes závodilo 15 nejlepších a opět tím stylem – pejsek si z pravé strany přivedl skupinku deseti ovcí, přivedl je k určenému kolíku, dostal povel „ .. zapomněl ..“ nechal ovce ovcema a běžel na levou stranu, odkud přivedl další desetihlavou skupinu ovcí. Tyto dvě skupiny pak spojil, přošel s nima trať a dovedl je do rozdělovacího kruhu. Tady za pomoci svého pána pak museli v kruhu ponechat pouze pět označených ovcí a ty zavřít do košáru. Je úžasný pozorovat tuto skvělou práci. Napínavé byly okamžiky, kdy už se zavírala skupinka do košáru a mezitím se začala vracet neoznačovaná zvířata, která chtěla taky do ohrádky. Bylo to i tím, že některý závodník dostal skupinu ovcí, kde máma byla označená a její jehně ne, to se pak velmi špatně rozděluje. Stát se toto na závodech v Čechách, už by to bylo špatně a řešilo by se – proč já jo a proč on ne .. Tady nikdo nic neřešil a myslím, že to nebylo tím, že se jednalo o Evropu.   Po polední pauze vylezlo konečně sluníčko a bylo vedro .. .. , finále skončilo kolem páté hodiny odpolední a bylo vyhlášení nejlepších. Jak to dopadlo, asi všichni víte, z našeho týmu vyšel vítězně Péťa a Skip.   No a my se rozloučili a ve dvacet nula nula jsme vyrazili na dalekou cestu k domovu.

Bonus : cestou přes Německo bylo kousek od nás tornádo, ale my ho přes velkou průtrž neviděli. Škoda ..

... naši reprezentanti ..  ??  ..

      

      

      

       

      

      

       

      

      

      

      

      

      

      

      

      

      

      

      

      

                              

      

      

      

                                                                   

                                                                   

   

 

Tvorba webových stránek na PageRide.com  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek