Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
6) Anglie - 12.9-19.9

 

11. září

 

Na nebi se objevilo „ Boží oko“. Fakt, nekecám. Snad jakousi shodou náhod, snad to byly čáry od letadel, či mraky tvarované do trojúhelníka a uprostřed zářil měsíc.

Bylo půl deváté večer a my čekali na farmě na zbývající členy, kteří měli dorazit již v sedm hodin. Před námi byla cesta dlouhá cca 1800 km, nás pět se chystalo do Anglie na svět, kam se nominovali Péťa se Skipem a Tomáš s Obelixem. Po deváté vyrážíme směr Německo, kde jsme v dáli viděli černo černou tmu a občasné zablýsknutí. Na tuto dlouhou cestu jsme si půjčili obytňák pro pět lidí, abychom se všichni během cesty pohodlně vyspali, ale hlavně abychom to pořádně mastili na dálnicích. To jsme ale netušili, že tímto autem pojedeme pouze 100 – 110 km/hod. protože jinak ručička na ukazateli spotřeby nafty mastila také. Navíc ještě proti nám celou noc foukal vítr a tak se nám vítr dělal i v peněženkách. Zatím cesta na začátku Německa ubíhala celkem poklidně, černé mraky kdesi před námi. Před Drážďanama nastal obrat. Začal foukat silný vítr, s autem to házelo ze strany na stranu a já chudinka za volantem začala přemýšlet, kde zastavit, abych předala auto zkušenějším. Jako na potvoru nikde žádné odpočívadlo ani parkoviště, tak jsem pomalu pokračovala dál, většina aut nás předjížděla. Začalo pršet. Napřed jen trochu, ale zanedlouho jsme vjeli do průtrže, že nebylo vidět na dva kroky, jen před námi se slabě rýsovala zadní světla aut. Tak toto určitě nezvládnu, neviděla jsem jiného východiska, než že v této nepřehledné situaci jsem zajela ke krajnici, kde jsme se rychle prohodili s Péťou. Auta za námi byla ohleduplná, nikdo do nás nenarazil a ochotně nás pustili zpět na dálnici. Teď teprve nastal konec světa a já si vzpomněla na znamení na obloze. Co nás asi čeká ? A to jsme teprve necelé dvě hodiny na cestě.... Průtřž se přehnala, už jen pršelo a pokračovali jsme dál docela v pohodě, když tu náhle se objevila nekonečná řada červených světýlek. A už jsme stáli. Stáli jsme deset minut, dvacet minut, stáli jsme hodinu, stáli jsme tři hodiny a jen sem tam jsme popojížděli pár metrů. Bylo to nekonečné až nás odklonili na výpadovku z dálnice. Většina nás spala, takže jsme neviděli následky bouře – polámané stromy, bláto do půlky domů, děs a běs. Jen jsme ráno blahořečili našim dvěma opozdilcům, kteří dorazili o dvě hoďky déle, protože nebýt čekání na ně, jistě bychom byli uvnitř tornáda či co to bylo.

 

12. září

 

Ráno nám žačalo něco protivně pískat vepředu na autě. Byl to klínový řemen, který kluci bravurně zvládli, takže jsme pak pokračovali bez problémů dál a kolem poledního jsme již parkovali před veterinární službou, která nás měla vpustit či nevpustit do Anglie. Chlapci vzali své psy na vodítka a vykročili k veterinářům, kde chvilku čekali, pak dostali čtečky na čip a měli načíst číselný kód svého psa. U Skipa proběhlo vše v pořádku, jen Tomáš měl displej stále bez čísla. Jak by ne – Obelix se mu vyvlékl a šel občůrávat novou zem, no a Tom zatím aniž by zaregistroval absenci psa skenoval prázdný obojek zleva do prava a naopak. Vetrináři nás ale do vysněné země stejně nepustili, chybělo několik údajů v Obelixově pasu, takže jsme museli na nedalekou kliniku, kde si vše potřebné za pár desítek Eur dal Tomáš do pořádku. Konečně měli pejskové orazítkované průkazy a kluci s množstvím papírů spěchali k autu, abychom stihli tunel. Foukal silný nárazový vítr, a tak se stalo, že ony důležité papíry začaly poletovat po parkovišti, ba i dál. Snad nám není přáno, abychom viděli Anglii. Kluci pobíhali a sbírali až posbírali vše, zatímco my se jim v autě řehtaly. Pak už šlo vše jak na drátkách a byli jsme nasměrovány bez problémů do vlaku. Sice jsem všechny přemlouvala, abychom jeli trajektem, ale opravdu to moc foukalo a shodli jsme se, že bychom to na lodi asi neustáli, no tak jsme jeli Šalinou. Pro mne to nebyl dobrý pocit být několi metrů pod mořem, ale trvalo to několik desítek minut a už jsme byli venku.

Silnice nás nasměrovala do levého pruhu a už jsme jeli jako rodilí Angličané, jak jinak než vlevo. Je to velký nezvyk, ale dalo se to. Většinou se jelo po dálnici, takže docela bez problému, jen na kruháčích bylo ze začátku trochu zmatků. Pomalu se začalo stmívat a všichni jsme byli unavení, takže jsme se rozhodli, že najdem parkoviště, kde přespíme. Parkoviště bylo po každých pár kilometrech, tak jsme si jedno vybrali a zajeli tam. Zapluli do postele a spali.

 

13. září

 

Brzy ráno, odpočatí, jsme pokračovali dál. Měli jsme to už jen kousek do cíle a tak dopoledne jsme již vjížděli na panství Lowter a po chvilce i do kempu. Tam nás zatím nechtěli vpustit, protože zde taky zaúřadovalo počasí a vše co měli již postavené a připravené bylo zpět na zemi. Pršelo a kluci vzali psy na procházku. Pejskové si užívali volnosti a běhali a čmuchali, byli spokojení. Na zpáteční cestě z venčení projíždělo po cestě auto a psi přiběhli ku svým pánům. No a aby toho nebylo málo, Skip, snad z radosti nad volností přeskočil ostnatý plot. „Co tam děláš ?“ A Skip hup zpátky přes plot a šup, už visel za přední nohu. Strašně naříkal a Péťa, který mu šel pomoci se napíchl na ostnáč. Vyprostili se oba a my sledovali přicházející dvojici - kulhajícího pejska se skobou na noze a pána s dírou na krku. Skip skočil na své místo v autě a lízal si svou raněnou nohu, Péťa si držel krvácející krk a nadával, že má psa debila. Po této události jsme jeli na nedaleké pastviny, kde byly připraveny ovce vždy po pěti tak, aby závodníci si mohli před závody ještě potrénovat. Trénovalo se o sto šest, každou chvilku někdo přijížděl a jiný odjížděl. Tušili jsme, že bude trénovat jen Ob, ale pokulhávající Skip, když spatřil ovce, jakoby vše ze sebe shodil a už sledoval jen je. Nekulhal a plně se soustředil na povely a běhal dobře, stejně jako Obelix, takže jsme věřili, že nám ostudu neudělají. Odpoledne nás již vpustili do kempu, ten byl ovšem bez proudu, což nám dost zkomplikovalo pobyt, ale přežili jsme to. Bylo zajímavé sledovat, jak nás místní organizátoři řadili do řad s třímetrovými rozestupy mezi sebou. Nic nepomohlo, že jsme namítali, že patříme k sobě – tři metry musí být. Tož jsme zakotvili a Tom neustále sledoval směr větru, aby věděl, jakým směrem postavit stan, aby neulítl, a nám začalo být jasné, že jakmile se vítr otočí, buď bude přestavovat stan nebo budem pendlovat autem a dělat stanu protivichřicovou zábranu, nedbaje třímetrové mezery. Naštěstí se nepovedlo v tom větru stan postavit a mohli jsme jít všichni spát, aniž bychom přemýšleli, jakým směrem fouká.

 

14. září

 

Ráno po snídani se stan postavil, sice ne dle představ organizátorů, protože najížděli další a další auta a oni buď nestíhali nebo to již vzdali, protože si každý zajel jak chtěl a potřeboval. Dopoledne se jelo opět trénovat. Jezdilo se velmi úzkou cestou a tak se nám občas stalo, že protijedoucí auto nemělo kam uhnout, tak prostě couvalo několik set metrů, než řidič našel plácek, kde nám uhnul. To vše v klidu. Ta úzká cesta vedla přes vřesoviště, kde se volně pásly ovce, které se sem tam objevily i na cestě. Kolem vřesoviště byly kamenné zídky, propojené buď vraty, nebo jen rošty, postavené tak, aby ovce neprošly. Nejvíce mě udivila krásná červená telefonní budka, která stála na konci pastviny, široko daleko ni živáčka. Odpoledne dorazil Staňo s Martinem, tak jsme si navzájem sdělovali své zážitky a že jich bylo. Dnešní den nepršelo, zato foukal studený, nepříjemný vítr. V pozdním odpoledne jsme se odebrali na prostranství, kam přijely tři velikánské autobusy, všichni účastníci i s doprovodem a i se svými psy nastoupili a jelo se tak půl hodinky na místní hrabství, kde jsme se řadili do průvodu. Slavnostní průvod zahajoval zítřejší mistrovství a v jeho čele jel v kočáře samotný pan hrábě. Bylo to velmi slavnostní atmosféra, lidé na chodnících nám mávali a hádali stejně jako my, kdože to tam jde a z jakého světadílu pochází. Obelix se zdál celkem v pohodě, Skipovi vlál ocas jako naše vlajka a určitě v pohodě nebyl. Před ním psi, za ním psi a ke všemu ta hlasitá hudba. Průvod skončil, nastoupili jsme zpět do autobusu a čekala nás cesta zpět do kempu. Skip vše napjatě sledoval a bylo na něm vidět, že je trochu dost mimo. Autobus vyrazil vpřed. Seděli jsme u předního pravého kola a pozorovali okolí, když v tom cosi pod náma zaskřípalo a ozvaly se prapodivné zvuky, autobus nemohl vyjet do kopce. Odešla mu spojka a přímo z pod našich sedadel se vyvalil dým. A znovu a znovu. Bylo nás tam tak na osmdmdesát lidí a asi padesát psů, nebylo kam se přestěhovat. Mrkli jsme dolu na Skipa a ten se nehýbal. „Skipe, Skipe.“ Skipík nereagoval, až za chvilku otevřel oko, mrkl na nás a spal dále. Snad ho zmohlo všechno to dění kolem něj, snad byl sfetovanej, nevíme. Na konečné však vyskočil jakoby nic a byl zas normálním psem.

 

15. září

 

Pro Tomáše a Obelixe nastal den „D“ . Soutěž byla rozdělena na tři dráhy – pole č. 1., pole č. 2. a pole č.3., na každém poli závodilo 40 startujících, z nichž do sobotního semifinále postupovalo jen nejlepších osm z každého pole. Tomáš začínal na dráze č.1., která se zdála být svým zvlněným terénem nejtěžší a ještě ke všemu byl čtvrtý. Nervozita v našem táboře samozřejmě byla, Tom se snažil tvářit klidně. Krátce po deváté ráno se naše dvojice objevila u startovacího kolíku a Obelix běží svůj outran, vypadalo to moc krásně, rozhočí jej obodovali 32 body ze čtyřiceti možných. Při vyzvednutí ovcí dostali polovinu bodů, z našeho místa tam nebylo dobře vidět, takže to zřejmě nebylo tak perfektní, jak se zdálo nám. No a pak už to bylo rychlé – Tomáš pískal, hulákal, pískal a Ob nereagoval ( něco mi to připomíná ), Ob si hnal ovce svým tempem, aspoň že dobrým směrem. Když byly ovce u Tomáše, potřeboval Obelixe zklidnit, tak pes dostal povel lehni a zblázněné ovce zatím pádily směrem domů. Sice to byl směr na branku, ale než se Ob trošku zklidnil, ovce byly tytam a Obík již neměl šanci s tím nic udělat. Toť vše, tímto to skončilo. Byli jsme z toho dost smutní, věřili jsme, že na to maj. Všimla jsem si, že na košáru byl upevněn mikrofon, tak jsem se ptala Toma, zda to tak opravdu je, což mi potvrdil a ještě dodal, že mikrofon měl i každý závodící. To mi přišlo legrační, když jsem pomyslela na rozhodčí na věži ve chvíli, kdy Tomáš burácel na celou Anglii to své „ Obe leeehni“. Ale pokračovalo se dál, rozhodčí zřejmě neohluchli. Bylo hezké počasí, slunko svítilo a my jsme se vydali na průzkum, podívat se, co zde nabízejí za atrakce a k prodeji. Bylo na co koukat, stánků spousta, píšťalky, hole, chleba, koláče, oblečení a ukázky různých ručních prácích. A jak nám celou dobu říkal Staňo - … nehovořím řečí tohoto kmene ...“, tak ani my nehovořili a jen jsme prohlíželi a nanejvýš jen gestikulovali. No a pak jsme celý zbytek dne sledovali ostatní mistry, jejich psy a perfektní výkony.

 

16. září

 

Den, kdy startoval Péťa a Skip. Startovali na přehlednějším poli , taky čtvrtí, ale až od konce. To bude dlouhý den a ještě ke všemu pršelo od samého rána a byla zima. Ten den jsme nějak přečkali a už bylo odpoledne, tož jsme se nabalili, zapláštěnkovali a vyrazili držet palce a doufali, že aspoň jim se zadaří. Také Péťa dělal, že o nic nejde, ale vím, že jakmile začne psovi říkat „ .. lehni si, lehni si, … že adrenalin začíná působit. Tak Skip dostal pár povelů k lehnutí a již mohli vstoupit na pole č.2. Počasí jakoby vědělo, co se bude dít, proč jsme jeli takovou dálku, se umoudřilo, přestalo pršet, ovšem černé mraky sestoupily ještě níže a vypadalo to děsivě. Taková byla kulisa k jejich nástupu. Rozhodčí poučeni z minulého dne již mikrofony nerozdávali. A už tam byl panáček s praporem, aby oznámil zavaděčům, že mohou přivést ovce. Skip vyběhl krásným obloukem, ale jaksi se ztratil, běžel však hrdinně dál a najednou byl u ovcí. Asi z jiné strany než je čekal, tak překřížil. Dostal pouhé dva bodíky a my v tu chvíli děkovali rozhodčím, že jim je dali a pustili je dál. Za vysvednutí byl ohodnocen stejně jako jeho kolega Ob, přivedení měl za šest bodů ze čtyřiceti. I Skip dělal hluchého a jakoby tam byl sám, i on si hnal ovce v trapu a nebylo síly, která by ho zastavila. U Péti byl nucen trochu přibrzdit, avšak i tady ovečky běžely či spíš pádily, následovány letícím Skipem, který opět nabral své tempo nebraje na vědomí povely svého pána. Občas dělal jakože zalehnul, ale stejně si to řídil sám, ředitel. Dostal deset bodíků za drive. Teď už bude pod kontrolou, říkali jsme si, jenže rozhodčím tento výkon stačil a poslali panáčka s černým praporem, aby odpískal konec. Co k tomu dodat ??? Večer jsme šli ochutnat místní specialitku, nějaké jehněčí, ale hlavně pudink. Ten byl tak tuze moc dobrý, že na tu chuť do konce svého života nezapomenu. Vespod placka a na ní již zmiňovaný citronový pudink, pro mne bomba. Ostatní se tvářili, že takový dezert mají denně k obědu a netušili z čeho tak šílím a proč se mi dělají tou dobrotou bubliny u nosu.

 

 

 

17. září

 

Dnes se rozhoduje mezi nejlepšími o postup na zítřejší velké finále. Od rána pršelo a byla zima, že se mi nechtělo vylézt z teploučka, ale ostatní byli stateční a hrdinně vykročili do nevlídného počasí. Asi jsem neudělala dobře, že jsem odmítla jít, protože se potkávali s mnoha známými, mimo jiné i se Seamusem Gormleyem, který byl u nás v roce 2009, zrovna když Huníkov a Kamenice plavala následkem povodně. Seamus na toto vzpomínal velmi rád a hlavně oceňoval, že bydlel u nás v soukromí. K nám domů jsme jej vzali po té, co voda zaplavila pension, ve kterém byl ubytován. No a takových setkání bylo více. Staňo se tam potkal s původním majitelem svého Sida a tak diskutovali. Sice nehovořil řečí tohoto kmene, ale měl sebou Martina, výborného tlumočníka. Všichni kolem poledního se vrátili na oběd, tu dobu nepršelo, tak se sušilo kde se dalo, i na autech, hlavně aby kabáty a bundy trochu proschly. Pochutnávali jsme si na kuřeti a nevšiml si žádný z nás, že opět prší. Až najednou Jana povídá, že Staňo suší v dešti. Měl kabát venku přehozený přes zrcátko, ale kdyby jen to, měl jej zrovna otočený naruby, takže pro tento výlet mohl na něj zapomenout, prostě nebyla šance v tomto počasí kabát usušit.

 

18. září

 

Velké finále začínalo po osmé hodině ráno. Tam jsme byli již všichni a sledovali jsme nejlepších patnáct. Byli jsme zvědaví na rodiče našeho Tatuata – mámu Eve se Sergem van Zweepem a tátu Capa s Michaelem Gallagherem. Na Sergeho byla radost koukat, nevíme jak to dělá, ale přijde k ovcím a ty se mu dělí samy. V Capovi jsme poznali Tatuata a jak Staňo vtipně poznamenal „ … kdyby Tatu nežral tu trávu, je to celý táta …“ ( Tatu, když pracuje a nejde to podle něj, začne škubat a rvát trávu kolem sebe. ) O přestávce jsme se šli podívat na stříhání ovcí, byla to šou. Na podiu byla řada stupínků a na každý z nich za doprovodu hudby nastoupil beran určitého plemene. Zajímavé a dobře vymyšlené, naposledy vešla ovečka a ta byla ostříhána. Pak jsme dokoupili, co jsme potřebovali a opět k poli č. 1 na zbytek finále. Závodníci měli opět své mikrofony... Nervozita byla veliká, i tady na světové úrovni se stalo, že pejsek kousnul a tím se vyřadil o titul. Ale vše jednou skončí, skončilo i toto, pro nás nezapomenutelné mistrovství. Vyhrál James MgGee s Beccou z Irska, Eve byly druhá a Cap třetí. Zabalili jsme a vyrazili směr domov. Ještě před odjezdem jsme byli varováni, že na dálnici po které se všichni vracíme je veliká bouračka a byla nám nabídnutá jiná trasa, přes Londýn. Odjížděli jsme něco málo po šesté, před sebou cca 600 km do přístavu, tak zhruba kolem půlnoci bychom měli dorazit na trajekt. Vždy jeden řídil a druhý radil, ostatní spali. Kolem půlnoci slyším navigaci, jak říká najeďte na trajekt. Tak jsem se pochválila ve svém odhadu a vykoukla. Trajekt tam kdesi byl, ale před ním mříž a za mříží černá Temže. Byli jsme v Londýně a ne a ne vyjet správnou cestou přes most. Po chvilce bloudění nočním Londýnem si Péťa uvědomill, že na navigaci před tím vypnul placené úseky, to proto, abychom zbytečně na cestě sem neplatili mýta. Takže než si na to vzpomněl, absolvovali jsme okružní jízdu Londýnem, viděli jsme osvětlené červené autobusy a měli zajímavé zážitky. Například jsme projížděli tak velmi úzkou uličkou, až se nám sklopily zpětná zrcátka. Nakonec jsme se vymotali z čarovného města a v půl čtvrté ráno jsme parkovali u trajektu. Tom šel koupit jízdenku a Péťa, který řídil až sem, byl tak utahaný, že v tu ránu spal. Loď nám odplouvala až kolem šesté, tak jsme měli přes dvě hodiny času. Pustili jsme psy, aby si ulevili a hned jsme byli odkázáni jíti s nima do čůrající klece. To byla klec velká tak desetkrát dvacet metrů a tam se smělo. Pejskové čmuchali a prečůrávali značky, šel Skip, začuchal a zvednul nohu, následován Obem. Tak chodili dokola asi půl hodiny a pořád měli značkovací materiál. Tomáš mě lákal, že se tam taky zavřem a budem dělat uprchlíky, které nechtějí vpustit do země, že budem viset na mřížích a křičet. Naštěstí na to pak zapomněl. Před šestou hodinou jsme se zařadili do přiděleného pruhu a čekali, až nás pustí na loď. To už jsme byli všichni vzhůru a byli jsme zvědaví, jak to bude probíhat a co loď udělá s naším žaludkem. Najeli jsme bez problémů, díky místním navaděčům, nechali auto zaparkované v podpalubí a vyjeli do patra výtahem. Tam bylo teploučko, že jsme všichni za chvilku při příjemném houpání v měkkých sedačkách usnuli. Plavba trvala tak dvě hodinky a já mezitím vzpomínala na našeho prvního přemožitele kanálu a byla su taky tak šťastná. Domů jsme dojeli kolem desáté večer 19. září, pejskové byli v pohodě a my utahaní jak koťata, ale s nezapomenutelnými zážitky.

TOPlist
Tvorba webových stránek na PageRide.com  |  Nahlásit protiprávní obsah!  |   Mapa stránek