... aneb víkend za všechny prachy ....

15-16. května jsme si naplánovali výlet do Rakous, abychom měli zas nějaké nové zkušenosti, viděli jiné ovce ,jiný terén atd. A protože to bylo dost daleko, vyrazili jsme – jak jinak – v pátek. Cestu jsme měli krásně naplánovanou a zorganizovanou, jenže nemůže jít vše jak na drátkách, tak se pokusím popsat jak to mělo být a jak to nakonec dopadlo …. :

 Protože já jsem trávila týden na Slovensku, kde jsem měla relaxační pobyt, bylo domluveno, že na zpáteční cestě vystoupím v Brně na hlavním vlakovým nádraží, tam mě vyzvedne Staňo a pojedem na místo určení, kde se setkáme s Péťou a Tomem, kteří měli jet taky společně. Doba dojezdu měla být pro všechny asi tak kolem sedmé-osmé hodinky večerní, takže domluveno, můžem vyrazit.

Do Brna jsem dorazila před čtvrtou odpolední, vystoupila z vlaku, sešla dolů do podjezdu a teď kam ? Kterým směrem ? Měla jsem dvě možnosti – buď jít doleva nebo doprava, zvolila jsem pravou stranu a šla a šla až jsem si říkala, že to není možný, že pořád jdu a jdu a nikde nevidím konce .. Za chvilku se objevilo světlo na konci tunelu a byla jsem venku z nádraží – jenže – na druhé straně, než jsem měla být. Přede mnou velikánská křižovatka, tramvaje jezdili sem a tam a tam a sem, do toho auta, provoz jak na dálnici a já s kufříkem na druhé straně. Nejsem malá holka, to přeci musím přejít, a vstoupila do vozovky, kufřík za mnou drnčel a poskakoval, ale jen do té doby, než se mi kolečko zaseklo v koleji. Naštěstí tramvaj měla červenou, takže jsem stihla vydolovat kufřík bez úhony, ale stejně už jsem slyšela „ cink, cink,“ to, jak mě upozorňovala, že jsem někde, kde být nemám, což jsem věděla taky. Abych nezastavila brněnský provoz, vyrazila jsem k druhé straně, ale jaksi mi nedošlo, že pokud jedna tramvaj stojí, že ostatní stát nemusí. No samozřejmě, že se na mě řítila další z protisměru, což jsem vyřešila velkým skokem, aby mě nesmetla a dopadla do dráhy jedoucím autům. Když jsem si uvědomila, co to tam vyvádím, dostala jsem záchvat smíchu a namísto abych se snažila co nejrychleji opustit tuto rušnou silnici, tak jsem se tam mezi těma všema autama a tramvajema lámala smíchem. Pro slzy jsem neviděla a zřejmě jsem vzbudila u řidičů soucit, neboť zastavovali a nechali mě dojít již v klidu k vytouženému cíli. Tam mě za chvilku vyzvedl Staňo a už měla být pohoda.

Jenže .. Volal Péťa, který měl v Nissanu tři naše pejsky a veškeré vybavení na víkend a jel pro Toma s Obelixem, že mu auto nejede a stojí kdesi v Písku. Takže co dál ? No, trvalo to dlouho, ale nakonec jsme se domluvili, že všichni nějak dorazíme. Tomáš jel s Obelixem sám, Péťa zavolal odtahovku odkudsi až od nás a mezitím náš Pepa se svým taťkou vzali dvě auta a jeli do Písku za Petrem, kde jedno auto dostal Péťa, aby mohl pokračovat dál, do druhýho auta naložili Buráka a jeli zpět do Kamenice. Takže Péťa pokračoval pouze se dvěma psy a pouze s polovinou věcí. Pokud by šlo vše v poho, dorazí tak ve tři ráno.

Kolem osmé večer jsme byli tam, kde jsme měli být. Staňo mi šel domluvit zamluvený pokoj a odjel směrem k závodnímu placu, že tam přespí v autě. Tak jsem zůstala sama kdesi v Rakouském penzionku, někde u italských hranic s pár eury v kapse a bez znalosti jejich řeči. Aby toho nebylo málo, mezitím se setmělo a začala strašná bouřka. V deset přijel Tom, takže to už nebylo tak tragický, probrali jsme své zážitky a šli spát. Jak jsme to druhý den tak probírali, asi jsme majitelům penzionku zamotali trochu hlavu : Tomáš zamluvil dva pokoje, jeden dvoujlůžák pro nás a jednolůžák pro sebe a jak mi to tam Staňo domlouval lámanou němčinou, vyplynulo z toho, že on je Tom, pak přijel Tomáš a že je taky Tom. To už na něj divně koukali, jak může být Tom, když jeden jinej už tam byl před ním. No, ještě štěstí, že Péťa dorazil až ve tři ráno, a že jsem ho pouštěla zadním vchodem, protože to by asi už neustáli, že přijel další Tom. Je pravda, že ráno při snídani si ho prohlíželi , protože tam přibyl zas někdo jiný, koho neviděli a zřejmě jim to hlava už nebrala. Péťa nám vyprávěl, jak v noci projížděl placené tunely : u prvního to bylo dobrý, tam byla obsluha, ale u druhýho byl automat a ten chtěl osm euro, jenže on měl papírovou desetieurovku a nějak jí tam ne a ne dostat. Tak tam odchytil osamělého cestovatele, aby mu rozměnil, ale ten dal dohromady jen osm euro a Péťa jak už byl zoufalej, vzal těch osm a do ruky mu strčil deset, naházel to do automatu a frčel za námi. Ve zpětném zrcátku pak viděl, jak tam ten dotyčný stojí a nevěřícně kouká na odjíždějící auto a na svou dlaň, a že prý snad tam stojí dodnes.

V sobotu po snídani jsme vyrazili směrem, kde se měly běhat závody, jeli jsme serpentýnami do kopce, snad až k samotnému nebi, protože nebylo vidět na pár metrů, jaká byla mlha. Zaplatili jsme startovný a šli se podívat na právě začínající trial dvě. Běhalo se v údolí a když šel první a vypustil psa, najednou ta mlha spadla, takže nebylo vidět ani ovce, ani psa, prostě nebylo vidět nic. Takže se to odpískalo, jako že se počká, až ta prokletá mlha ustoupí, no čekalo se do odpoledne a pak se rozhodlo, že tento den se půjdou dvojky a v neděli až dvojkolově trojky. A protože byl Péťa dost nevyspalý, jeli jsme spolu na penzion, kluci zůstali na místě a pomáhali odpoledne přestavět trať. K večeru jsme šli ještě s pejsky na delší procházku, aby se trochu protáhli, protože po celý den byli až na malé venčení v autě. Na procházce jsem poznala, že mě asi opustily moje tenisky, ale hlavně, že pejskové byli šťastní, všechno si očuchali, všechno tam očůrali a byli spokojení.

V neděli se počasí trochu umoudřilo, již tolik nepršelo, jen byla zima, no, jako na horách, takže nic nebránilo a mohlo se začít. Mossik šel jako devátý, ale první z naší výpravy a Tom vtipně podotknul, že se podívaj jak půjde a pak teprve zvolí taktiku. Mossik nezklamal, zas dělal hluchýho a převzal velení, hrnul ovce naštěstí ke mně, jenže hrnul svým rychlým tempem, což ovce nepochopily a snažily se zachránit tím, že každá pádila jiným směrem. Tím jsme skončili. Tom s Obelixem prošli celou trať a po nich následoval Staňo s Corkou. Corka si běžela svým tempem, přivedla ovečky, docela šlušně kroužily parkurem, až se dostaly do kritického místa, kudy včera ovce odcházeli a samozřejmě, že v tomto místě vzaly Corce šmíra, takže i oni skončili. Každý ze závodníku měl po ukončení ovce popostrčit směrem k maštali, kde už byl připravenej předcházející pejsek a ten je měl uklidit. Jenže Staňo šel a asi přemýšlel a ovce si zatím vyšly opačným směrem, takže Corka je už nedoběhla a tak šli všichni někam za horizont, dlouho jsme nic neviděli, až pak v dáli jsme spatřili malé tečky, jak Staník vedl ovce dom.

Péťa se Skipem uzavírali naši skupinu. Skip běhal jak o závod, páníkova nervozita udělala své a Skip lítal a nebyl k zastavení, ale nějaké bodíky nasbírali. Ve druhém kole jsem měla Mossika už jakžtakž pod dozorem a tak jsem se snažila ho ubrzďovat a zpomalovat, což se chvílema dařilo, ale zase mojí blbostí jsem mu nechala ovečky prchnout, takže nám utekly. Všichni startující posílali své pejsky proti směru hodinových ručiček, jinak by ovečky frnkly do své maštale. Tom se vsadil o čtyři eura, že Oba pošle druhou stranou, čemuž nikdo nevěřil, ale stalo se a Obelix si krásně poradil a spolu s Tomášem nám předvedli opravdu krásnou práci a my koukali na ty dva, jako bychom je viděli poprvé, protože byli v klídku a vychutnávali si to. Kluci říkali, že to není možný, že si musel něčeho šlehnout, v jaký byl pohodě. Corce to opět uteklo na stejném místě, takže jsme se již v duchu se Staňou loučili, ale jedna ovečka se chytla v síti, takže tam počkaly, až si je vyzvednou. Skip se taky trochu i s páníkem zklidnili a bylo to znát, došli až do konce. No, a v pět jsme jeli dom. Dostali jsme na cestu radu, abychom Vídeň projeli centrem, že je to daleko kratší. Jak pro koho. Stačilo jedno špatné odbočení a již jsme se kochali krásným městem, navigace nás neustále hnala otočit se do protisměru, ale nejsme sebevrazi, takže jsme viděli, tuším, že i vídeňskou státní operu a když už jednou jste ve Vídni, tak proč si ji neprojet celou, že ? Domů jsme dojeli až v pondělí v jednu a to jsme ještě cestou v lese dávali na silnici přednost dvou bachyním s nekonečnou řadou selat. Pejskové velmi rádi uvítali své kotečky a misky a snad si taky oddechli, jako my, že jsou doma.

Skip s Obelixem se nominovali na Evropu, takže nás v srpnu čeká cesta do Francie, pojede stejná setava lidí a už se moc těším, co nás tam potká za dobrodružství …....... E.